Kapitola XXIII. - Hrajeme, hrajeme a zase hrajeme!

Bývávaly doby, kdy se některé soboty nehrálo, třeba o jarních prázdninách nebo o Velikonocích... Na takové úlevy musíme chtě-nechtě zapomenout! Také bývávala jalová údobí, kdy návštěvnost v divadélku poklesla, třeba začátkem roku, nebo když se na jaře vylepšilo počasí. I tohle pravidlo z ničeho nic přestalo platit! Inu, z ničeho nic... Zbraslav se rozrostla, do nově postavených domů ve Slunečním městě a ve čtvrti pod Baněmi se nastěhovalo množství mladých rodin s malými dětmi. Také nám na sobotní představení začala chodit spousta dospělých, takže se stane, že jednoho dvouletého caparta doprovází maminka, tatínek a ještě babička. A všichni se vyloženě těší na "profláknutou" pohádku "Sůl nad zlato", (nebo nějakou jinou), a když náhodou dítě zlobí, (třeba právě "Sůl nad zlato" není vhodná pro batolata), je zpacifikováno a musí vydržet. Smutné je, že ceduli "Dnes vyprodáno!" věšíme na vchodové dveře čím dál tím častěji a čím dál tím dřív. A vysvětlovat dítěti, že se do hlediště už nevejde, je těžké, přetěžké...

Když si František Kadleček při oslavách 10. výročí Rolničky pochvaloval, jakou máme výtečnou návštěvnost, že nám chodí na představení průměrně skoro 40 diváků, (viz kapitola XV.), netušil, jak takové číslo bude za pár let vyhlížet směšně, ba přímo absurdně. Dneska když prodáme pouhých 70 lístků, vrtíme hlavami a divíme se, proč přišlo tak málo lidí!

Ale z jiného soudku! (Óda na výtečnou návštěvnost se mi vleče, a nejspíš vyznívá trochu jako samochvála.) Musím konstatovat, že soubor Rolnička se stabilizoval. Zůstali i Ivan a Eva Kočovi, kteří přestali být manžely, (rozvedli se, což byl pro všechny ve spolku šok). A členstvo se rozmnožilo o nové akvizice. Přišla paní učitelka Martina Košatková (Váchová), majitelka silného a nosného hlasu, která převzala v "Pejskovi a kočičce" i v "Červené Karkulce" role vypravěček, tedy role, na které se všechny případné adeptky tvářily vyloženě kysele. Ono zvládnout armádu dětí v přeplněném hledišti není jednoduché - a Martina to dokáže!

Rozvedení Kočovi přivedli do divadla Jitku Jirákovou. Okamžitě zapadla do party (činoherní i loutkářské) a s velkou bravúrou dělá vše, co je právě potřebné. Kristýnu Fiedlerovou nám doporučila paní Líba Vedralová. Kristýnka má vysoké ambice, začala drobnostmi u loutkářů, ale zakrátko zvládla i nejsložitější interpretační úkoly. Honzu Solperu zase mezi nás přivedly sestry Warausovy. Ohromným způsobem se učí, sotva se u nás otočil, už působí v nejrůznějších oblastech loutkářské "profese". Jitka, Krystýna i Honza inklinují ke všem divadelním formám, které může Zbraslavská kulturní společnost nabídnout. Jejich zapojení do naší pestré činnosti je maximální, a to ani jeden z nich není ze Zbraslavi. Jitka dojíždí z Butovic, Kristýna z Písnice a Honza dokonce z Černého Mostu. Vůbec je v současnosti v ZKS dost velký počet "přespolních" členů. O čem to asi svědčí...?

Ale nováčci se rekrutují i, tak říkajíc, z "domácí provenience". Ze skupiny Tomáše Vacka při Základní umělecké škole pochází Petr Olša. On a jeho mladí spolužáci přešli pod křídla ZKS, když pro školní škamny poněkud zestárli (a následně byl literárně-dramatický obor při ZUŠ zrušen). Ale většinou se věnují ochotnické činohře. Ovšem Petr má výjimečný talent pro jevištní techniku. Osvětlení a ozvučení inscenací není pro něho pouhým koníčkem, ale i zaměstnáním, (pochopitelně ne u nás, profesním technikem je v pražském Švandově divadle). Karel Čeleda zajásal, když našel v Péťovi pomocníka a spolupracovníka, který ho může ve všech směrech zastoupit. Navíc se Petr velice svědomitě stará o naše internetové stránky.

Když mezi nás zavítal mladičký David Hanuš, napadlo mě: Jeho příchod symbolizuje kontinuitu! Loutkové divadlo s námi začal hrát vnuk Ivanky a Petra Hamplových! Ne že bych nějak přeceňoval rodinné klany, (o Warausových už byla řeč), spíš Davidův příchod v mém povědomí převážil pomyslnou misku vah jednoznačně směrem k optimismu. Ještě poměrně před nedávnem jsme si říkali: Rolnička stárne! Za čas vyhyneme po meči i po přeslici! Ale dneska jsou podobné obavy ty tam. Rolnička mládne (a to přesto, že čas nelze zastavit)! Vždyť třeba v "Pohádce o zlém vlku a nezbedných prasátkách" je mezi vodiči absolutně nejstarší včerejší dorostenka Blanka Velemínská!

Do této kapitoly patří ještě několik čísel: Od velké vody jsme navýšili svůj repertoár na 16 her. Z toho je 7 maňáskových (dvě z nich se hrají jako společné představení - "Budulínek" + "Karkulka"), 7 marionetových ("Kašpárkova strašidla" jsme přenesli z malé scény na velkou, premiéra 3. února 2007, v ostatních případech jde o obnovené inscenace, které se hrály už v minulém tisíciletí), pak hra javajková ("Rusalka") a přímo voděné marionety se sjednocenou interpretací, (tak se provozuje "Pohádka o princezně Zubejdě solimánské").

"Princezna solimánská" měla obnovenou premiéru v prosinci roku 2008, a sice už ve třetím obsazení. Z toho prapůvodního vypadla nejdřív Lída Rytrmocová, krátce nato Sváťa Mahelka a já. Po Lídě převzala roli Šarkána Lenka Kulhánková, dosavadní princezna. Tu po ní hrála (a hraje) Blanka Velemínská. Místo mne se ujal vypravěče, Lustiga a drvoštěpa Tomáš Vacek, Sváťova vezíra převzal Jirka Kohout. Ale ani tato verze dlouho nevydržela, takže v současné době nastoupil místo Tomáše Petr Olša a místo Jirky Honza Solpera. Jen sultána hraje stále jeden a tentýž herec - Vláďa Lindner! Na příkladu téhle inscenace je vidět, jaké variabilní možnosti máme, že "lidský potenciál" Rolničky je skutečně obdivuhodný! Nepamatuji, že by se někdy odvolávalo nějaké představení třeba pro nemoc v souboru. Když někdo chybí, vždycky se najde adekvátní záskok.