30.08.2020

Jiřina Štěpničková - životopis

Naše spoluobčanka Jiřina Štěpničková

5. září uplynulo již třicet pět od úmrtí české divadelní a filmové herečky Jiřiny Štěpničkové.  Koncem třicátých let si zakoupila na Zbraslavi v tehdejší Březinově ulici č. p. 211 (nyní Ottova 925) rodinnou vilku. A tím se stala naší spoluobčankou. 

Mládí

Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 ve skromné měšťanské rodině, žijící na pražské Letné. Letná tenkrát byla hlavně sportovní čtvrť, které kralovala dvě slavná S, železná Sparta a sešívaná Slávie, a Jiřina později tvrdila, že ji právě toto sportovní prostředí zformovalo. Chodila lajnovat hřiště, sbírat míčky a různě všelijak na hřišti pomáhat. A tak se za odměnu naučila dobře hrát tenis a ovládat prakticky všechny míčové hry. Byla také dobrá lyžařka, plavkyně, sportovala v holešovické sokolovně a její sportovní všestrannost také později obdivovali její kolegové v Národním divadle.

Ale to předbíháme. K divadlu se dostala v podstatě na zapřenou. Když začala pomýšlet na studium na divadelní konzervatoři, tatínek se rozhodně postavil proti a nařídil studium na obchodní akademii. Jiřina se spikla s maminkou proti němu, udělala tajně zkoušky na konzervatoř a před tatínkem předstírala, že studuje obchodní akademii. Vydrželo to skoro rok, a když to prasklo, tatínek ji vyhodil z domova.       

Konzervatoř

Její „tajná“ přijímací zkouška na konzervatoř byla také zajímavá. Pomýšlela na studium zpěvu, ale její hlas byl právě v pohybu, dokonale rozladěn.  Byla bez šance udělat zkoušku do pěveckého oddělení, a tak se bez přípravy odvážila ke zkoušce na dramatické oddělení. Dali ji číst nějaké neznáme básně a po chvíli toho měli všichni dost. Zkoušce byla také přítomná herečka Marie Laudová, která uchazečce zadala předvedení improvizovaného výstupu, do kterého se Jiřina opřela plnou váhou a předvedla vše, co kdy odkoukala na jevišti. Komise se válela smíchy. Tenhle bezděčný úspěch způsobil, že byla přijata pro rozhodný komický talent.

V září roku 1927 nastoupila na divadelní konzervatoř a jejími spolužáky byli, mimo jiných, Vlasta Fabiánová, Jan Pivec, Marie Glázrová, Jiřina Šejbalová, Miloš Nedbal. V průběhu studia vystupovala v avantgardních divadlech a hrála v Honzlových představeních v Osvobozeném divadle.

Příchod do Národního divadla

Kuráž a odvaha, s kterou přišla na konzervatoř, ji neopustila ani nadále. V září 1929 si tato ještě studentka dovolila napsat žádost o angažmá slavnému šéfu činohry Národního divadla, obávanému a respektovanému Karlovi Hugo Hilarovi. Jiřina Štěpničková byla přijata s příslibem pohostinských vystoupení. Její maminka se ještě dočkala jejích prvních drobných rolí v Národním divadle, dlouho se však z tohoto dceřina trumfu neradovala. Krátce po Novém roce 1930 zemřela. Tatínek truchlil – a stále trucoval. Stálou smlouvu jako sustentantka (herečka bez vyššího vzdělání) dostává od 1. června 1930 s roční gáží 12 000 Kč. Tatínek se nakonec s Jiřininou kariérou u divadla smířil a stal se z něj jeden z nejvěrnějších návštěvníků Národního divadla. Bohužel v červnu 1933 umírá a Jiřina zůstala sama. 

Svědectví o jejích prvních letech v Národním divadle nám zachoval Ladislav Pešek ve svých memoárech Tvář bez masky: „Jiřina chodila jednoduše sportovně oblečená a pohybovala se s půvabem. Po smrti maminky měla oči smutné, ale navenek byla otevřená a upřímná. Obecenstvo uchvacovala svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří. Byla mladá a dovedla ze svého mládí čerpat sílu.“ Štěpničková neutvořila pár s Peškem jen na jevišti, ale i v životě. Pešek byl, zdá se, její první láska, žili jeden čas spolu. Každý z nich si chtěl však zachovat svoji nezávislost, a tak je život rozdělil.   

Maryša

V rámci jubilejního cyklu her k padesátému výročí otevření Národního divadla v roce 1933 byla Jiřina Štěpničková obsazena do titulní role dramatu bratří Mrštíků Maryša v režii K. H. Hilara. Hilar s vnitřní pokorou pronikl do hlubin vnitřních dramat, dal scénám přidušenou tíhu, jako by stále hrozícím výbuchem a pečoval o příkrý spád dramaticky zauzlených okamžiků. Jiřina Štěpničková již měla tři roky sólistickou smlouvu, přesto stála před tak obrovským úkolem poprvé. Pro mnohé byla stále jen leda „komindou“ do salónních veseloher. Maryšu zahrála s autenticitou svého mládí, s jakousi věcnou moderní prostotou, která odpovídala pocitu její generace. Žádné ženské temno, ale přirozenost zraněného a pošlapaného citu. Znovu se tu osvědčila pronikavost Hilarova divadelního instinktu.

Později se bude tvrdit, že Maryšu objevili v Jiřině Štěpničkové filmaři, jmenovitě prý Karel Hašler s režisérem Josefem Rovenským. Dočtete se, že když ji ve filmu Za ranních červánků oblékli do lidového kroje, padl ji jako ulitý, jako by k ní neodmyslitelně patřil. Tento film ovšem natočila až půl roku poté, co se představila jako Maryša v Hilarově inscenaci.

První filmové intermezzo

V prvním filmu z roku 1931, který se jmenoval Miláček pluku, dostala malou roli Anči. Režisérem, autorem námětu i scénáře byl známý kabaretiér Emil Artur Longen. Byla to vojácky obhroublá fraška, plná nejvulgárnějšího humoru. Byla z atmosféry při natáčení tak zklamaná, že se nešla ani na premiéru podívat.

Naštěstí však točila souběžně s Longenovým Miláčkem pluku ještě jeden svůj „první“ film.  A to známý a dodnes populární filmový přepis Poláčkova románu Muži v offsidu s Hugo Haasem v roli pana Načeradce. Hrála naivní Emilku, snoubenku mladého Habáska, kterého hrál Eman Fiala.   

Společenský význam kinematografie rostl po nástupu zvukového filmu a bylo stále zřejmější, že kdo chce v hereckém světě něco znamenat, musí dobýt úspěch na filmovém plátně. Souvislá filmová kariéra Jiřiny Štěpničkové začala premiérou komedie Vlasty Buriána Hrdinný kapitán Korkorán 24. srpna 1934.  Dva měsíce po Korkoránovi byl uveden její druhý film, již zmíněný Za ranních červánků. Idylický obrázek z dob českého národního probuzení. V Hašlerově scénáři, který hrál i postavu Dobrovského, Štěpničková dostala roli „něžné Madlenky“, vnučky místního hajného. Oblékli ji do lidového kroje, a tak tento film nastartoval sérii krojovaných dívek, které Jiřina ve filmu vytvořila. Následoval další folklórní film s režisérem Rovenským, a to Tatranská romance.

V té době se točily filmy opravdu rychle. Na počátku léta roku 1935 stačila natočit filmovou verzi Šamberkovy frašky Jedenácté přikázání s režisérem Fričem a v červenci již filmovala s režisérem Rovenským Maryšu. Film se točil ve slováckém Vlčnově. Byl to filmový svátek, přehlídka vlčnovských krojů a krajového folklóru. Maryša ve filmovém podání Jiřiny Štěpničkové je krásná, tehdejším filmovým stylem městsky nalíčená dívka jasného pohledu a energického gesta. Film byl odměněn první českou filmovou cenou. Triumf filmu vyvrcholil na berlínském Bienále 1936, odkud si Maryša jako první český film přivezla medailové ocenění. Maryša se stala přelomem v herecké kariéře Jiřina Štěpničkové. Zrodila se hvězda.

Odchod z Národního divadla

Na jaře 1936 se Jiřina Štěpničková rozhodla neuzavřít smlouvu do další sezóny v Národním divadle. Jako důvod uvádí velké filmové závazky, které by nemohla uvést do souladu s požadavky, které   by na ní byly kladeny. Národní divadlo byl tehdy cíl, vytoužená meta, dobytí vrcholu. Nebylo jednou z divadelních štací, jimiž se na herecké pouti prochází.

Poté, co koncem srpna skončila její herecká smlouva s Národním divadlem, nevstoupila do žádného nového angažmá. S Městským divadlem na Král. Vinohradech uzavřela jen smlouvu jako stálý host.  Byl to riskantní krok. Hierarchie byla dána: z Vinohrad do Národního, nikoliv naopak. Vinohrady jí prostě nemohly dát víc než Národní. Hvězdu z ní ovšem udělat mohly, ba musely. Potřebovali ji pro svoji bulvární pobočnou scénu, Komorní divadlo v Hybernské ulici.    

 Druhé filmové intermezzo

Z trojice filmů, které natáčela po odchodu z Národního divadla v roce 1936, byly dva „maryšovské“, líčící osudy venkovských žen a dívek. Jiráskova Vojnarka je jakýmsi alternativním pokračováním Maryši. Pak následoval Fričův Páter Vojtěch. Tragickými vesničankami se však filmografie Jiřina Štěpničkové hemží i v létech 1937 a 1938. Nejdřív to byla filmová verze novely Karolíny Světlé Kříž u potoka, pak následovala Wassermannova filmová verze Vrbovy chodské románové balady Boží mlýny a ze slovenské tatranské vísky Lidé pod horami.

Po Lidech pod horami už Štěpničková natáčela v roce 1938 až 1939 jen „městské“ filmy. Asi by to tak i zůstalo, kdyby nepřišla německá okupace a v odporu proti ní se prudce neaktualizovaly české klasické látky. Tehdy vznikla známá trojice vesnických filmů: Fryčova Muzikantská Liduška, Čápova Babička a Jan Cimbura. Psal se rok 1940 a 1941.    

Léta protektorátu

První protektorátní inscenací Jiřiny Štěpničkové byl na jaře 1939 Shawův Pygmalion a na podzim Schillerova Panna Orleánská. Cenzurou okleštěná kultura se zavírá do své národní ulity a z tohoto sžívání s českou kulturní minulostí vyrůstá nádherná poezie na témata máchovská, Boženy Němcové, domova, míjení času, krajin dětství.    

Roku 1940 uplynulo 120 let od narození české spisovatelky Boženy Němcové. Jiřina Štěpničková ztvárnila roli mladé Boženy Němcové ve hře Franka Tetauera Život není sen v listopadu 1940. Ve stejnou dobu mělo premiéru filmové zpracování klíčového díla Boženy Němcové Babička, ve kterém Jiřina Štěpničková hrála postavu Viktorky.

Příchod na Zbraslav

Koncem třicátých let si zakoupila Jiřina Štěpničková v tehdejší Březinově ulici č. p. 211 (nyní Ottova 925) rodinnou vilku. A tím se stala naší spoluobčankou.  I když bychom ji dnes vzhledem k jejímu pracovnímu vytížení a nasazení asi označili za workoholičku, ona sama i přes své tehdejší postavení filmové a divadelní hvězdy, spíše vyhledávala klid a samotu. Že toto na Zbraslavi nalezla, potvrzuje v jakémsi rozhovorovém eseji Mileny Novákové z knihy Ohnivý žebřík.  Autorka v něm líčí Jiřinu, jak rychlým, sportovním krokem prochází zbraslavskou alejí, „uši skryty ve vyhrnutém límci, ruce v kapsách“, a v hlavě se jí rojí úryvky dramatického textu, který na své procházce studovala. „V samotě, stranou Prahy a lidí, ve volných polích, lukách a lesích, oddává se nejraději těmto prvním zkouškám na vlastní pěst. V zimě, v létě, na jaře i na podzim podniká s vášnivou důsledností daleké procházky zbraslavským krajem, aby byla naprosto nerušena ve svých setkáních a objevech, v poznání i zrodu nové postavy.“ Je v této zbraslavské samotě šťastná, odpovídá jejím potřebám „v základě samotářským. Můj soukromý život je minimální,“ říká herečka v tomto silně přepoetizovaném rozhovoru.

Pohostinská vystoupení na Zbraslavi

Začátkem roku 1942 zbraslavští divadelní ochotníci oslovili Jiřinu Štěpničkovou s nabídkou pohostinského vystoupení v roli Boženy Němcové ve hře Franka Tetauera Život není sen. Vzhledem k důležitosti tento kus obsazovala celá režisérská rada a režie byla svěřena Janu Touškovi. I finanční stránka byla pro místní ochotníky přijatelná, neboť Jiřina Štěpničková se zřekla své gáže ve prospěch místních chudých dětí, a tak toto představení mělo i svůj dobročinný účel.

Premiéra byla 18. září a repríza 2. října 1942. A hodnocení představení v divadelní kronice: „Pohostinské vystoupení naší nejlepší dramatické umělkyně a naší spoluobčanky bylo svátkem nejen našich ochotníků, ale také obecenstva, jež ji po každém aktu zahrnulo bouřlivým potleskem. Svojí strhující hrou donutila i naše herce k vypětí nečekanému a těšíme se na brzkou shledanou. Představení byla předem vyprodána. Čistý výtěžek, který byl velmi pěkný, byl věnován místním chudým.“ 

K druhému pohostinskému vystoupení Jiřiny Štěpničkové na Zbraslavi došlo za necelé dva roky, kdy vystoupila ve své zásadní roli Maryši ve stejnojmenné hře bratří Mrštíků. Režie se tentokrát ujal Dr. Václav Franěk. Ve dnech 8. až 10. května byla odehrána tři úplně vyprodaná představení, která byla k úplné spokojenosti občanstva i hostující umělkyně bezvadně provedena. Na její přání byl i tentokrát čistý výtěžek odevzdán místním dobročinným spolkům.

Bohužel to byla i s ohledem k dalším událostem její poslední spolupráce se zbraslavskými ochotníky. K 1. září 1944 byl zastaven provoz všech divadel na území říše (tedy i protektorátu). Tento zákaz se vztahoval i na ochotnická představení.

 Třetí filmové intermezzo

Protože však nebyl zastaven provoz biografů a pochopitelně dál vysílal i rozhlas, musela být část herců z pracovního nasazení vyreklamována pro filmovou výrobu a pro práci v rozhlase. To se týkalo i Jiřiny Štěpničkové.   V poslední protektorátní podzimní a zimní sezoně měla tři filmy zcela odlišných žánrů. Historickou komedii Počestné paničky Pardubické, selské drama Děvčice z Beskyd a společenskou komedii Sobota.

Socializace českého divadla a filmu       

Když herci přišli po květnové revoluci 1945 do svých divadel, našli tam již nové pány, kteří většinou neměli jinou kvalifikaci, než moc kterou uchvátili. Nějakou dobu Jiřině Štěpničkové trvalo, než si stačila uvědomit, že se sice neprovinila styky s Němci, ale něčeho pro novou dobu nepřijatelného se ve své herecké minulosti přeci jen dopustila: byla buržoazní hvězdou, i když toho docílila nejen nesporným talentem, ale především svojí pracovitostí a pílí. Protože nevstoupila do komunistické strany, byly pro ni filmové ateliéry uzavřeny. Na divadle dostávala role v efektních patetických revolučních davových dramatech, uváděných na podzim 1945. Přesto v ní z celkové situace vzrůstá pocit trpkosti. 

Za začátku sezony 1946–1947 požádá o bezplatnou zdravotní dovolenou. Nebyla ovšem celou dobu nemocná, ale svého volna využila ke dvěma studijním zájezdům do Anglie. Za jejího druhého pobytu v Anglii se jí narodil 10. dubna 1947 syn Jiří. Otcem dítěte byl o pět let mladší profesor Jan Samec. Jejich manželství trvalo jen něco přes rok, přesto po rozvodu byli stále v kontaktu.

Po návratu se sice s nechutí, ale přeci jen zapojovala Jiřina Štěpničková do práce v socialistickém divadle a kinematografii. Herectví je profese úzce svázaná s časem, divadlo se nedá dělat do šuplíku. Bylo možné emigrovat, což někteří v příhodnější situaci učinili. Začala uvažovat o emigraci?

Útěk     

Celá akce jejího útěku byla ve skutečnosti řízená provokace státní bezpečnosti. Údajný převaděč, agent bezpečnosti Jiří Fiala, podvržený dopis s nabídkou práce v exilu od režiséra Františka Čápa.  Jiří Fila navedl „realizovanou“ skupinu 22. října 1951 na předem určené místo útvaru Pohraniční stráže Planá u Mariánských lázní, kde byla zadržena při pokusu o překročení státní hranice.  Ve vyšetřovací vazbě byla do soudního jednání 2. prosince 1952. Po dvoudenním procesu byla odsouzena za čin „velezrady a pokusu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“ k odnětí svobody v trvání patnácti roků a propadnutí veškerého majetku. K odpykání trestu byla převezena z pankrácké věznice do pardubické ženské věznice někdy na jaře 1953. Propuštěna byla podmínečně 10. března 1960. 

Návrat do života

Z vězení se vrátila s podlomeným zdravím a měla pracovat jako prodavačka v automatu či zelenině. Je div, že se přece jen mohla opět v divadle uchytit. Nejdříve začala pracovat v rozhlase, pražská divadla ji zatím byla uzavřena. Dostala angažmá v Městském divadle Kladno, kde byli ochotni ji přijmou a 18. března 1961 se představila publiku jako Tylova paní Marjánka, matka pluku. Další významnou rolí byla titulní role v klíčovém díle Bertolda Brechta Matka Kuráž a její děti.  Poslední významnou rolí na Kladně byla Vojnarka ve stejnojmenné hře Aloise Jiráska.

Realistické divadlo na Smíchově

Pracovat v kladenském divadle bylo pro ni značně namáhavé, ranní dojížděni autobusem z Prahy na zkoušky, noční návraty z představení do Prahy, to bylo dost i pro lidi mladší a zdravější, než byla tehdy Štěpničková. Na Kladně se kolem ní šířili zvěsti, že má Prahu zakázanou. Ukázalo se, že záleží na divadlech, zda Štěpničkovou budou angažovat. A Realistické divadlo na Smíchově v té době posilovalo svůj soubor a mělo i takovou politickou pozici, že si ji odvážilo angažovat. 

1968–1969

V tomto období natočila tři významné filmy, objevila se ve dvou televizních seriálech, a především se dočkala společenské i soudní rehabilitace. Filmy, které Štěpničková v tomto dvouletí natáčela jsou Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela, Hvězda režiséra Jiřího Hanibala a Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry. V televizi vytvořila postavu energické penzistky Ambry ve hříčce italského autora Aldo Nicolaje Tři na lavičce a maminku Náprstkovou v seriálu Františka Filipa Sňatky z rozumu.

5. května 1968 byla jmenována Jiřina Štěpničková zasloužilou umělkyní. Právě jmenování z jara roku 1968 bylo poctivě míněnou satisfakcí za dosavadní nepřízeň režimu. Také to byl jediný rok před pádem komunismu, kdy se o jejím soudu a vězení psalo v novinách. Byla to zásluha tehdejšího šéfredaktora Divadelních novin Dr. Josefa Trägra.

  Štěpničková požádala také o soudní rehabilitaci. Došlo k ní už za Husákova režimu, 4. června 1969. Výrokem soudu byla zproštěna s ostatními obžalovanými v plném rozsahu. Je nutno zde zmínit, že se její nepřátelé postarali v roce 1973 o obnovení procesu stížností pro porušení zákona ve věci osvobozujícího rozsudku z roku 1969 a novým rozhodnutím nejvyššího soudu ČSSR ji byl vrácen cejch velezrádkyně.

Ještě něco poznamenalo v těchto letech její život. Syn Jirka dostudoval DAMU a 1. srpna 1969 nastoupil své první angažmá v Hradci Králové. Jirkův odchod do angažmá znamenal de facto jejich definitivní rozchod. Syn si šel svou cestou…

Hvězdou u realistů

Jiřina zůstala sama. Bylo jí sedmapadesát a nebyla zdravá. Měla hrstku blízkých přátel a spoustu obdivovatelů. Nebyla už naděje, že kdy opustí to lidové divadélko na levém vltavském břehu. Ale čekalo ji tam ještě pár krásných rolí. V režii Františka Laurina nastudovala v roce 1971 paní Dulskou v klasické komedii Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské. Poslední velkou rolí, kterou v Realistickém divadle Štěpničková vytvořila, byla hadrářka Opala Kronkieová v komedii amerického autora Johna Patrika. 

Nastupující doba normalizace ji unavovala a ubírala jí síly. Už nejen nesměla, ale ani nemohla hrát velké, fyzicky náročné role.  Přitom začínala spolupracovat s režiséry, kteří sice neměli dobrou politickou pozici, měli však o to neoblomnější autoritu uměleckou (Luboš Pistorius, mladý Karel Kříž). Štěpničková byla obsazována dál velmi pravidelně, i když role byly stále miniaturnější…

Jiřina Štěpničková zemřela na nádorové onemocnění 5. září 1985 ve věku 73 let.

 

Použitá literatura:

Jindřich Černý – Jiřina Štěpničková, vyd. Brána, 1999

Kronika a archiválie Družstva divadelních ochotníků ve Zbraslavi

Milena Nováková – Ohnivý žebřík, Českomoravský Kompas, 1944      

 

Popisky k fotkám:

1- Jiřina Štěpničková, civilní fotografie

2 - Marie Laudová, herečka Národního divadla, později profesorka deklamace a mimiky na Konzervatoři Praha. Ke konci svého života († 1931) bydlela na Zbraslavi, shodou okolností také v Březinově ulici. Jejím vnukem byl filmový režisér Elmar Klos (film Obchod na korze, první český film vyznamenaný americkou filmovou cenou Oscar).  

3 - Maryša, 1936

4 - Muži v offsidu, 1931

5 - Maryša, 1935

6 - Kříž u potoka, 1937

7 - Kříž u potoka, 1937

8 - Jan Cimbura, 1941

9 - Profil Jiřiny Štěpničkové z knihy Mileny Novákové Ohnivý žebřík, 1944

10 - Josef Hellich: Božena Němcová, portrét 1845

11 – Život není sen, role Boženy Němcové 1942

12 - Fotografie z představení Maryši na Zbraslavi. Vávra (H. Svoboda) a Lízal (J. Haase), 1944

13 - Fotografie z představení Maryši na Zbraslavi. 1944

14 - Fotografie z představení Maryši na Zbraslavi. Lízalka (O. Svobodová) a Strouhalka (M. Boučková), 1944

15 - Plakát k filmu Konečná stanice, 1982


Fotogalerie