25.12.2016

Dřevěné dědictví

České loutkářství si vysloužilo zápis do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Společná česko-slovenská nominace „Loutkářství na Slovensku a v Česku“ byla zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO na 11. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví v Addis Abebě (Etiopie) dne 1. prosince 2016. Udržet starou tradici se daří především díky členům amatérských a nezávislých divadel.

            Podnět k zapsání tohoto fenoménu iniciovalo Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství. Tento počin poté inicioval zápisy fenoménů národních loutkářství na slovenský (v roce 2013) i český (v roce 2014) seznam nehmotného kulturního dědictví. Do národních seznamů i seznamu UNESCO jsou zařazovány tradice, které skupiny obyvatel pokládají za své kulturní dědictví a chtějí je předat dalším generacím. V českém seznamu jsou například slovácký verbuňk, vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, jízdy králů na Slovácku, sokolnictví nebo myslivost.

            Praktikování loutkářství má v místech, která jsou s touto tradicí spojena velký kulturní a společenský význam. Jeho zapsání je považováno za důležitý počin, který do budoucna umožní uchovávat více než stoletou loutkářskou tradici v České i Slovenské republice.

            Je dobře, že jedním z těchto míst je i naše Zbraslav, respektive loutkářský soubor Rolnička Zbraslavské kulturní společnosti. Připomenu ve stručnosti historii loutkového divadla na Zbraslavi.  Na podzim 1939 se počalo v sokolské jednotě zbraslavské mluvit o tom, že by se mělo zřídit loutkové divadlo. Pro začínající loutkářskou činnost Hynek Svoboda zapůjčil domácí marionetové Alšovo divadélko.  Přes nepříznivou dobu se sokolové pustili do kutění „velkého“ loutkového divadla. Ale až v roce 1947 se konečně poprvé rozhrnula opona nového loutkového divadla. Po roce 1948 přešlo zbraslavské sokolské loutkové divadlo pod hlavičku Osvětové besedy.  Přes veškeré těžkosti se hrálo až do roku 1961, kdy tenkrát rozhodlo vedení tělovýchovné jednoty Slavoj, že bude lépe na místě divadelního sálu zřídit turistickou ubytovnu.

            Na přerušenou tradici navázal v roce 1983 loutkářský soubor Rolnička, zřizovaný tehdejším Kulturním domem MNV Zbraslavi. Jako svoji domovskou scénu si svépomocí členů upravil nevyužívaný dřevěný pavilon letní jídelny bývalého hotelu Praha. Intenzivně se pracovalo a zkoušelo a tak se v září 1984 konala prvá premiéra. Po úspěšných divadelních sezónách se započalo na místě stávajícího divadélka se stavbou nové zděné divadelní budovy. Na jaře 1989 se nové divadélko otevřelo a dostalo také dnešní název Divadlo Jana Kašky.   

             V srpnu 2002 navštívila divadelní budovu Vltava. I přes tuto tragickou událost divadelní loutkářská činnost neustala.  Již na podzim se začaly hrát maňáskové hry v aule Základní školy Nad Parkem. Po dvou letech strávených v tomto nedobrovolném exilu se v říjnu 2004 konalo slavnostní otevření divadla po opravě.

            V současné době má loutkářský soubor na stálém repertoáru 18 loutkových pohádek s různými druhy loutek. Nejstarší je inscenace Sůl na zlato z roku 1984, nejmladší je Kašpárek a Ježibaba.  

            České loutkářství představuje nehmotný kulturní statek – v národním jazyce provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Za celou dobu své existence je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Tento původně umělý produkt kočovných loutkářů, kteří k nám přicházeli ze zahraničí, se v českém prostředí masově rozšířil.

            Loutkové divadlo, jakožto interpretační umění, je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou (řezba, omalování, kostýmování loutek, malba dekorací). Pro masové rozšíření loutkového divadla u nás vznikly mimořádné podmínky. Fenoménem se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Prototypy stolních scén, dekorací, loutek navrhovali uznávaní malíři, od poslední třetiny 19. století byly vydávány repertoárové sešity. Od této doby se loutkové divadlo kontinuálně rozvíjí, předává se generačně, a to ve dvou rovinách. Jednak jako interpretační umění, které jeho tvůrci díky mnoha osobnostem dovedli do svébytného uměleckého druhu.

            Desítky stálých loutkových scén včetně našeho Divadla Jana Kašky pravidelně hrají od podzimu do jara představení určené především rodinným návštěvám. Tradice loutkového divadla se projevuje ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích – lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé scény, sólisté, často i kočující) a je permanentně modifikována originálními tvůrčími snahami, trendy a experimenty. Ve srovnání s mnohými formami loutkového divadla ve světě není české loutkářství postaveno na redukční stabilitě a pevné konvenci, kterou mají, dodržují a přijímají tvůrci i diváci, nýbrž právě na tvůrčím přístupu ke všem složkám tvorby.

            Zápis do seznamu kulturního dědictví znamená i závazek do budoucna. UNESCO po čase ověřuje, jestli je zápis oprávněný. Kdyby šla kvalita dolů, hrozí vyškrtnutí………

 Filip Toušek, předseda Zbraslavské kulturní společnosti


Fotogalerie